Zážitky dobrovolníků

Dobrovolníci o mezinárodním táboře:

„Bátor Tábor rozšiřuje vaše hranice. Jak  fyzické, tak psychické. Po jednom   odpracovaném dni člověku stačí jen několik hodin spánku, aby mohl druhý den  se stejným elánem dělat svou práci. Velkou roli tady samozřejmě hrají i ostatní cimborové. Dozvěděl jsem se o sobě spoustu věcí, které bych si jinak ani nepomyslel. Těch deset dnů strávených v Hatvanu se stalo i takovou cestou sebepoznání.“ (Máté Nándorfi)  

„Dostala jsem pořádnou lekci o tom, jak tato věková skupina zvládá svou nemoc, jak ji zpracovává. Sama jsem se naučila přijímat něco takového přirozeně. Není správné, že od začátku nějak nechápeme, že nemocné děti jsou děti jako všechny ostatní. Žijí úplně stejně, čtou si v mládežnických magazínech o aktuálních skupinách úplně stejně jako kdysi my. Myslím, že jsem mnohem lépe obrněná proti litování, o které skutečně nestojí ani oni. Pojďme si místo toho radši něco vyrobit nebo zastřílet z luku! Nemluvím o tom prostě je přijmout, tohle je něco víc.“ (Szabina Ughy)       

„Pomáhala jsem na táboře jako dobrovolnice, když na něm byly české, slovenské, polské a italské děti. Na začátku ještě pomocníci, kterým se tu říká cimborové, dětem moc nerozuměli a potřebovali tlumočníky. – Někdy však gesta řeknou víc než slova, například při jednom legračním večerním programu zvaném Ordibál, při kterém jsme si museli vzájemně porozumět rukama-nohama anebo nějakou hatmatilkou. Od té doby byla komunikace mnohem plynulejší.“ (Adrienn Trosztel)     

„Při loučení se mi pověsí na krk a s brekem se ptají: „Žeeepřijeeedeeešzaseee?!“ Nevím, jestli to nějak souvisí s tou nemocí, nebo je to prostě věkem, ale to jejich objetí je tak čisté, upřímné a krásné.“ (P.M.)